V neděli skončil 54. ročník mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho bohatý program se letos rozšířil o nový prostor a pro něj velice vhodně zvolené původní nastudování opery: v citlivě zrekonstruovaném rokokovém zámku v Nových Hradech nedaleko Litomyšle zazněla adaptace semi-opery anglického barokního skladatele Henryho Purcella (1659-1695) Královna víl, vycházející volně ze Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. Nápad využít komorní amfiteátr v zámeckých zahradách (včetně zajištění autobusové dopravy z/do Litomyšle) byl excelentní  – a lze jen doufat, že se Nové Hrady stanou trvalou součástí festivalu.

Unikátní areál i jeho genia loci, doslova z trosek znovu uvádějí v život manželé Petr a Magda Kučerovi, kteří zámek přezdívaný české Versailles, vybudovaný v druhé půli 18. století hrabětem Harbuvalem de Chamaré, zakoupili v roce 1997 a zdevastovaný rozsáhlý areál (který za komunistů sloužil i jako vepřín) postupně nejen rekonstruují, ale otevírají veřejnosti. Klobouk dolů před jejich uměním znovuožit nejen budovy a zahrady, ale poskytnout tyto skvostné prostory pro pořádání kulturních akcí. Dokonce tak, že dokážou na provoz zámku vydělat bez dotací. Součástí „site specific“ festivalové performance ostatně byla vlastnímu představení předcházející prohlídka zámeckých komnat a dalších objektů (unikátního muzea cyklistiky, muzea anglických klobouků nebo zahradního bludiště z tisů, ve kterém se skutečně dalo zabloudit), spojená s malými divadelními a hudebními „předkrmy“ – výukou barokního tance, hudebními miniprodukcemi a skutečným občerstvením (zahrnutého v ceně vstupenky) od zmrzliny po výtečný dančí guláš (z vlastního chovu). A bylo milé, že majitelé zámku (rodina tu skutečně bydlí) návštěvníky osobně vítali a všestranně se starali, aby vše probíhalo k „prokomponované“ spokojenosti.Semi-opera je specifický anglický žánr hudebního divadla, které vzniklo jako reakce londýnských divadelníků na rozpínavou konkurenci Francouzů a Italů. Skloubila anglickou zálibu v činohře, tradici tzv. masques, výpravných dvorských scénických her se zpěvy a tanci – a příliv francouzské tragédie lyrique s okázalou výpravou. Od 70. let 17. století se v londýnských veřejných divadlech, která si na sebe musela tvrdě vydělávat, ustálil model, který bychom dnes mohli přirovnat k muzikálu. S tím podstatným rozdílem, že děj činohry se k hudebním částem (zpívaným a tanečním) vztahoval jen velmi volně. A ani jednotlivé hudební části, které se nazývají masques, dějově nesouvisejí. Dle tehdejších zvyklostí nebylo vhodné, aby činoherci zpívali, zpěv byl vyhrazen bytostem nadpřirozeným, postavám alegorickým, lidovým nebo exotickým To je právě případ Purcellovy Královny víl (The Fairy Queen), prvně uvedené v Královnině divadle Dorset Garden v roce 1692. Už název Královna víl napovídá, že s věrností Shakespearovu originálu to sto let od původního uvedení Snu noci svatojanské v jeho anglické domovině nebrali úzkostlivě vážně. Publikum v době restaurace Stuartovců se chtělo hlavně bavit. A Shakespearova komedie o sporu královny víl Titáne a jejího manžela Oberona, obětí jejichž kouzel se stanou i dva milenecké páry a partička jadrných řemeslníků, se stala vítaným východiskem pro adaptaci pro semi-operu. Byla to prý nejokázalejší, nejdražší podívaná desetiletí v luxusním divadle, které bylo vybaveno zařízeními pro scénické efekty: alegorické bytosti jezdily v kočárech tažených pávy, sestupovaly v mlze z oblaků, na scéně byly honosné parky s řekami, fontány, které přemosťovali draci a pluly po nich labutě, které se proměňovaly v tanečníky. V takové podívané vystupovalo v původní Shakespearově komedii 16 činoherců až desítka sólistů, sbor a tanečníci. V Královně víl je 19 zpěvních rolí, které postupně obsáhnou dvě sopranistky, jeden kontratenorista, 1 tenorista, 1 barytonista a jeden bas. Orchestr je kromě smyčců a nástrojů kontinua obsazen ještě flétnami, hoboji, fagoty a trubkami. I délka představení musela být značná, když si uvědomíme, že se sice v Shakespearově činoherním textu škrtalo, ale jen pět samostatných hudebních epizod a ještě další hudba, která se tehdy hrála už při příchodu diváků do divadla, trvá více než dvě hodiny. V semiopeře Královna víl je do Shakespearova Snu noci svatojánské vloženo pět masques: první je umístěna ve chvíli, kdy královna víl Titánie poroučí vílám, aby pobavily jejího oblíbence – indiánského chlapce. Purcell se ukazuje jako mistr hudebního vyjádření komické opilecké scény s ironickou nadsázkou, kterou vychutnáme i bez znalosti dobové narážky na konkrétního básníka, což jí dodávalo na další peprnosti. Purcell a dnes neznámý autor úpravy Shakespearovy hry a nového textu pro hudební části, velmi pravděpodobně ředitel a herec Královnina divadla Thomas Betterton, totiž klidně vypustili úvodní Shakesparův výstup athénského vládce Thesea, aby na konec prvního jednání zařadili scénu, v níž víly mučí a pošťuchují básníka tak dlouho, dokud neodpřisáhne, že jako poeta nestojí za nic a ještě ke všemu pije. Druhá maska se zcela jinou atmosférou začíná ve chvíli, kdy se Oberon chystá natřít Titánii víčka kouzelnou milostnou šťávou. Titánii ukolébávají alegorické postavy Noci, Tajemství, Mlčenlivosti a Spánku. Třetí maska je zařazena v situaci, kdy se Titanie probudí a zamiluje se do Klubka s oslí hlavou. Masce dominuje jadrně zemitá scéna dvou venkovanů Coridona a Mopsy (pro zvýšení komického efektu obsazené kontratenoristou) s parodií panského namlouvání a jadrnými sexuálními narážkami. Jiná maska zařazená do činoherní situace, kdy Oberon probudí Titánii, je oslavou jejich usmíření. Zářící bůh Foibos se objeví v mraku taženém čtyřmi koňmi, oznámí konec zimy a následuje výstup čtyř ročních dob. Pátá maska je nejfantastičtější ze všech:  je to jakási čínská orientální analogie našeho ráje s opěvováním krásy, radosti a svobody lásky ve zlatém věku.Zatímco před dvěma lety měli diváci festivalu Hudba Znojmo jedinečnou příležitost vyzkoušet „na vlastní kůži“ osobitou kombinací činohry a hudby při kompletním uvedení semiopery Král Artuš dramatika Johna Drydena a skladatele Henryho Purcella, na Smetanově Litomyšli zazněla volná adaptace výběru z Purcellovy hudby ke Královně víl režisérky Magdaleny Švecové (bez činohry). V jeden a půl hodinové produkci s pěti sólisty, pěti tanečníky a chlapeckým pěveckým sborem v základním obrysu sledovala děj Shakespearovy komedie. Zpívalo se anglicky, ale příběh a vztahy postav byly podány natolik srozumitelně, že divákům pro orientaci stačila základní středoškolská znalost Shakespearovy předlohy. Vzhledem k tomu, že představení začínalo až po 21. hodině po setmění, další zestručnění by adaptaci prospělo.

Magdalena Švecová s výtvarnicí Radkou Mizerovou a choreografkou Terezou Indrákovou i světelným designérem Jakubem Sloupem vyšli z možností, které poskytuje „antický“ amfiteátr se vzrostlými tisy, které uzavírají půlkruh travnatého jeviště. Mezi těmi „dekoracemi“ účinkující na „kouzelný palouk“ přicházeli a v jejich stínech mizeli. V nastupující tmě se vtipně uplatnily roztodivné světélkující „koruny“ bohů i veselé svítící „čepičky“ kluků chlapeckého sboru. Počet rolí i sólistů těchto mnohočetných manželsko-předmanželských hádek, záměn, komických střetů i závěrečných usmíření byl zredukován na Titanii (Lenka Máčiková), Oberona (Jiří Sulženko), Vílu/Junonu (Anna Hlavenková), Elfa/Foibose/Mopsu (Jaroslav Březina) a buranského řemeslníka Klubka (Jan Šťáva). Všichni v nesnadných přírodních podmínkách osvědčili jistotu zvládnutí pěveckých partů i herecké umění, včetně komediálního. Inscenaci propojil výborný Jonáš Janků v taneční roli Puka. A hemžení nezbedných elfů i sborové partie skvěle obstarali Boni pueri se sbormistry Pavlem Horákem a Markem Štrynclem. Od cembala vedl soubor historických nástrojů Le Chamarré Château Ensemble. Poměřovat hudební nastudování třeba vytříbenou nahrávkou Les Arts Florissants  s Williamem Christiem by bylo nespravedlivé. Už jen naladit historické nástroje v přírodní „koupelně“ (bylo asi s 30° C a vlhkost jako v prádelně) je prakticky nemožné – přestávka sloužila doladění cembala, natažení prasklé střevové struny nebo vysušení tympánů fénem. Počasí ale nakonec bylo produkci příznivé – nepršelo a vybouřilo se jinde (jakkoliv pořadatelé měli pro případ deště připraven špýchar). Celý „prokomponovaný“ večer v areálu novohradského zámku, korunovaný Královnou víl, rozšířil dramaturgii festivalu Smetanova Litomyšl o další rozměr. Zahradní amfiteátr s kapacitou asi 150 diváků byl 4. července nejen zcela naplněn: výletem, zámkem i Purcellem nadšení diváci inscenaci odměnili dlouhým potleskem.

Helena Havlíková pro OperaPlus.cz

The Fairy-Queen (1692; Purcell catalogue number Z.629) is a masque or semi-opera by Henry Purcell; a "Restoration spectacular". The libretto is an anonymous adaptation of William Shakespeare's wedding comedy A Midsummer Night's Dream. First performed in 1692, The Fairy-Queen was composed three years before Purcell's death at the age of 35. Following his death, the score was lost and only rediscovered early in the twentieth century.  

Purcell did not set any of Shakespeare's text to music; instead he composed music for short masques in every act but the first. The play itself was also slightly modernised in keeping with seventeenth-century dramatic conventions, but in the main the spoken text is as Shakespeare wrote it. The masques are related to the play metaphorically, rather than literally. Many critics have stated erroneously that they bear no relationship to the play, but recent scholarship has shown that the opera, which ends with a masque featuring Hymen, the God of Marriage, was actually composed for the fifteenth wedding anniversary of William and Mary.  

Growing interest in Baroque music and the rise of the countertenor contributed to the work's re-entry into the repertoire. The opera received several full-length recordings in the latter part of the 20th century and several of its arias, including "The Plaint" ("O let me weep"), have become popular recital pieces.  

In July 2009, in celebration of the 350th anniversary of Purcell's birth, The Fairy-Queen was performed by Glyndebourne Festival Opera using a new edition of the score, prepared for The Purcell Society by Bruce Wood and Andrew Pinnock.

Original production

The Fairy-Queen was first performed on 2 May 1692 at the Queen's Theatre, Dorset Garden in London by the United Company. The author or at least co-author of the libretto was presumably Thomas Betterton, the manager of Dorset Garden Theatre, with whom Purcell worked regularly. This belief is based on an analysis of Betterton's stage directions. A collaboration between several playwrights is also feasible. Choreography for the various dances was provided by Josias Priest, who also worked on Dioclesian and King Arthur, and who was associated with Dido and Aeneas.  

A letter describing the original performance shows that the parts of Titania and Oberon were played by children of eight or nine. Presumably other fairies were also played by children; this affects our perspective on the staging.

Context and analysis

Following the huge success of his operas Dioclesian (1690) and King Arthur (1691), Purcell composed The Fairy-Queen in 1692. Purcell's "First" and "Second Music" were played while the audience were taking their seats. The "Act Tunes" are played between acts, as the curtain was normally raised at the beginning of a performance and not lowered until the end. After Act I, each act commences with a short symphony (3–5 minutes).  

The English tradition of semi-opera, to which The Fairy-Queen belongs, demanded that most of the music within the play be introduced through the agency of supernatural beings, the exception being pastoral or drunken characters. All the masques in The Fairy-Queen are presented by Titania or Oberon. Originally Act I contained no music, but due to the work's enormous success it was revived in 1693, when Purcell added the scene of the Drunken Poet and two further songs later on in the work; "Ye gentle spirits of the air" and "The Plaint". As said above, each masque is subtly related to the action in the play during that particular act in a metaphorical way. In this manner we have Night and Sleep in Act II, which is apt as that act of the play consists of Oberon's plans to use the power of the "love-in-idleness" flower to confuse various loves, and it is therefore appropriate for the allegorical figures of Secrecy, Mystery et al. to usher in a night of enchantment. The masque for Bottom in Act III includes metamorphoses, songs of both real and feigned love, and beings who are not what they seem. The Reconciliation masque between Oberon and Titania at the end of Act IV prefigures the final masque. The scene changes to a Garden of Fountains, denoting King William's hobby, just after Oberon says "bless these Lovers' Nuptial Day". The Four Seasons tell us that the marriage here celebrated is a good one all year round and "All Salute the rising Sun"/...The Birthday of King Oberon". The kings of England were traditionally likened to the sun (Oberon = William. Significantly, William and Mary were married on his birthday, 4 November.). The Chinese scene in the final masque is in homage to Queen Mary's famous collection of china. The garden shown above it and the exotic animals bring King William back into the picture and Hymen's song in praise of their marriage, plus the stage direction bringing (Mary's) china vases containing (William's) orange trees to the front of the stage complete the symbolism.

The music

Written as he approached the end of his brief career, The Fairy-Queen contains some of Purcell's finest theatre music, as musicologists have agreed for generations. In particular, Constant Lambert was a great admirer; from it he arranged a suite and in collaboration with Edward Dent arranged the work to form the then new Covent Garden opera company's first postwar production. It shows to excellent effect Purcell's complete mastery of the pungent English style of Baroque counterpoint, as well as displaying his absorption of Italian influences. Several arias such as "The Plaint", "Thrice happy lovers" and "Hark how the echoing air" have entered the discographic repertory of many singers outside their original context.   The orchestra for The Fairy-Queen consists of two recorders, two oboes, two trumpets, kettledrums, string instruments and harpsichord continuo.

Performance history

Following Purcell's premature death, his opera Dioclesian remained popular until well into the eighteenth century, but the score of The Fairy-Queen was lost and only rediscovered early in the twentieth century. Other works like it fell into obscurity. Changing tastes were not the only reason for this; the voices employed had also become difficult to find. The list of singers below shows the frequent employment of the male alto, or countertenor, in the semi-opera, a voice which, after Purcell, essentially vanished from the stage, probably due to the rise of Italian opera and the attendant castrati. After that Romantic opera emerged, with the attendant predominance of the tenor. Until the early music revival, the male alto survived mainly in the ecclesiastical tradition of all-male church choirs and twentieth-century American vocal quartets.  

However, Purcell's music (and with it The Fairy-Queen) was resuscitated by two related movements: a growing interest in Baroque music and the rise of the countertenor, led by pioneers such as Alfred Deller and Russell Oberlin. The former movement led to performances of long-neglected composers such as Purcell, John Dowland, John Blow and even George Frideric Handel, while the latter complemented it by providing a way of making such performances as authentic as possible as regards the original music and the composer's intentions (less true for Handel, where countertenors appear as castrati replacements). This has led to The Fairy-Queen's increased popularity, and numerous recordings have been made, often using period instruments. The format of the work presents problems to modern directors, who must decide whether or not to present Purcell's music as part of the original play, which uncut is rather lengthy. Savage calculated a length of four hours. The decision to curtail the play is usually taken together with the resolution to modernise to such an extent that the cohesion between music, text and action sketched above is entirely lost, a criticism levelled at the English National Opera's 1995 production directed by David Pountney. The production was released on video the same year, and revived by the company in 2002.  

In July 2009, two months before the 350th anniversary of Purcell's birth, The Fairy-Queen was performed in a new edition, prepared for The Purcell Society by Bruce Wood and Andrew Pinnock, which restored the entire theatrical entertainment as well as the original pitch used by Purcell. The performance by Glyndebourne Festival Opera with the Orchestra of the Age of Enlightenment conducted by William Christie was repeated later that month at the Royal Albert Hall as part of the BBC Proms.

Synopsis

For the plot of the play see A Midsummer Night's Dream. Only a synopsis of scenes provided with music is given here.  

Act 1  

The first scene set to music occurs after Titania has left Oberon, following an argument over the ownership of a little Indian boy. Two of her fairies sing of the delights of the countryside ("Come, come, come, come, let us leave the town"). A drunken, stuttering poet enters, singing "Fill up the bowl". The stuttering has led many to believe the scene is based on the habits of Thomas d'Urfey. However, it may also be poking fun at Elkanah Settle, who stuttered as well and was long thought to be the librettist, due to an error in his 1910 biography. The fairies mock the drunken poet and drive him away.  

Act 2  

It begins after Oberon has ordered Puck to anoint the eyes of Demetrius with the love-juice. Titania and her fairies merrily revel ("Come all ye songsters of the sky"), and Night ("See, even Night"), Mystery ("I am come to lock all fast"), Secrecy ("One charming night") and Sleep ("Hush, no more, be silent all") lull them asleep and leave them to pleasant dreams.  

Act 3  

Titania has fallen in love with Bottom (now equipped with his ass' head), much to Oberon's gratification. A Nymph sings of the pleasures and torments of love ("If love's a sweet passion") and after several dances, Titania and Bottom are entertained by the foolish, loving banter of two haymakers, Corydon and Mopsa.

Act 4  

It begins after Titania has been freed from her enchantment, commencing with a brief divertissement to celebrate Oberon's birthday ("Now the Night", and the abovementioned "Let the fifes and the clarions"), but for the most part it is a masque of the god Phoebus ("When the cruel winter") and the Four Seasons (Spring; "Thus, the ever grateful spring", Summer; "Here's the Summer", Autumn; "See my many coloured fields", and Winter; "Now Winter comes slowly").  

Act 5  

After Theseus has been told of the lovers's adventures in the wood, it begins with the goddess Juno singing an epithalamium, "Thrice happy lovers", followed by a woman who sings the well–known "The Plaint" ("O let me weep"). A Chinese man and woman enter singing several songs about the joys of their world. ("Thus, the gloomy world", "Thus happy and free" and "Yes, Xansi"). Two other Chinese women summon Hymen, who sings in praise of married bliss, thus uniting the wedding theme of A Midsummer Night's Dream, with the celebration of William and Mary's anniversary.

(Source: wikipedia)